Latexelfovo poslední dobrodružství

Část čtvrtá

Hololatex

 

29. 11. 2018

Délka čtení: 3 min

 

Milí přátelé latexu,

přinášíme vám čtvrtý díl naší zakroucené vánoční pohádky o Latexelfovi a jeho vynuceném posledním dobrodružství. Nezapomeňte si přečíst předchozí části, pokud jste to ještě neudělali a přejeme příjemný zážitek :)

 

 

Část čtvrtá

 

 

Bylo sotva poledne, když před sebou Latexelf spatřil věže čarodějova hradu. Pokud se sedmero horami a sedmero řekami myslelo těch pár kopečků a potůčků, jež musel překonat v průběhu dopoledne, budiž. Skřítkové mívali tendence přehánět a zveličovat.

Když si trochu pospíším, večer už bych mohl být doma, pomyslel si Latexelf, zasněně se pousmál a vykročil po dlážděné cestě směrem k hradu.

Všechno vypadalo... správně. Celý hrad, od samých základů až po špičky četných věží, působil jako vytesaný z jednoho obřího kusu černé žuly. Nechyběly desítky rozšklebených chrličů, nádherně přebytečné množství lomených oblouků ani nesmyslné kreace z pokroucených železných prutů, kterými se to všude jen hemžilo. Ano, takhle by mělo vypadat sídlo zlého černokněžníka. Latexelf okamžitě pojal sympatie k jeho majiteli.

Zvláštní bylo, že před samotným hradem se rozkládal udržovaný parčík. Stromy byly sice holé a pokryté sněhem, ale všechny cestičky byly pečlivě odhrabány a někdo dokonce odmetl sníh z laviček a obruby zamrzlých fontán. Latexelf si sám potrpěl na pohodlí a tady viděl dílo spřízněné duše.

S tímhle chlapem se domluvím raz dva a ještě se nechám pozvat na čaj, pomyslel si.

Chvíli se kochal pohledem na hrad, poté se vydal parkem a nerušeně došel až k bráně. Její křídla byla pobita černým železem a ježila se nesčetnými ostny. Jak jinak. Latexelf musel chvíli hledat místo, kde by mohl zaklepat, aniž by si probodl ruku. Poté nezbývalo než čekat.

 

Trvalo to tak dlouho, že to i Latexelfovi začínalo připadat nezdvořilé, ale konečně se ozvaly kroky a na ochozu na bránou se objevila postava v černé zbroji. Přes cimbuří se vyklonila hlava v přilbici se sklopeným hledím. Byl to samozřejmě nesmysl, ale Latexelf měl na chvíli dojem, že se na studeném kovu objevil překvapený výraz. Vousatý muž oděný pouze v dlouhých rukavicích a punčochách se tu zřejmě neobjevoval každý den.

„Ano?“ ozvalo se poněkud váhavě zpod hledí. Byl to zcela běžný hlas, žádné sípání dávno padlého válečníka, jehož duše zůstala zakuta do brnění, jak Latexelf tajně doufal.

„No, já...“ Latexelf si snažil vzpomenout na své dobré vychování. Bývalo by mu to šlo snadněji, kdyby někdy nějaké měl. „Dobrý... den,“ vysoukal ze sebe pomalu. „Mohl bych... prosím... pokud by to bylo možné... mluvit s pánem hradu... prosím?“

„Okamžik,“ přikývla přilbice a zmizela. Trvalo to skutečně jen okamžik a brána se začala otevírat.

Tak to bychom měli, řekl si Latexelf a neohroženě vstoupil.

 

Rozlehlé nádvoří bylo stejně upravené jako park před hradem. Na jeho pečlivě vyskládané dlažbě neležela jediná vločka sněhu a nikde nebylo vidět živé duše.

„Haló?“ řekl Latexelf nejistě. „Zakletý zbrojnoši, jsi tu někde?“

Nic.

Latexelf nevěděl, jak se zachovat. Chvíli předstíral, že obdivuje architekturu, chvíli se potloukal sem a tam a nakonec se opřel o zídku velké kašny. V jejím středu stál kamenný sloup se sousoším tří hadů, z jejichž otevřených tlam by v jiné roční období měla tryskat voda. Přívod však byl zamrzlý a místo zurčení a šumění panovalo na nádvoří naprosté ticho.

Panovalo, dokud se jeden z kamenných hadů náhle neotočil k Latexelfovi a neřekl: „Pán tu bude za chvíli.“

„Děkuji,“ odpověděl Latexelf klidně a byl na sebe patřičně hrdý. Málokdo dostane srdeční záchvat a nedá to na sobě ani trochu znát.

Vzápětí se ozval dusot kroků a nádvoří náhle ze všech stran zaplavili zbrojnoši v černém brnění. Byli od sebe k nerozeznání a Latexelf si nebyl jistý, zda je mezi nimi ten, který ho pustil dovnitř. Stejně tak si nebyl jistý, zda byl dobrý nápad chodit dovnitř. To už byl obklíčen desítkami obrněnců třímajících ošklivě zubaté a ježaté glévy, sudlice a kropáče.

Pouze jeden z nich se odlišoval svým dlouhým pláštěm z tuhé černé látky, která se leskla jako zrcadlo. Právě tento zbrojnoš, očividně velitel, předstoupil a ukázal na Latexelfa prstem.

„Ty!“ zaduněl jeho hlas. „Přišel sis pro princenzu?“

„Cože?“ vydechl Latexelf. „Nenene! To bude nějaké nedorozumění, já jsem tu jen kvůli...“

„Do hladomorny!“ štěkl velitel a černé zbroje se daly do pohybu.

Latexelf stihl jen zakvílet: „Pozor na moje rukavi-!“ ale vzápětí jej úder do hlavy zbavil vědomí.

 

* * *

 

ČÁST PÁTÁ

 

 

hololatex-latexelf.jpg

 

 

STÁHNOUT WALLPAPER

 

 

Design: Kameko Epitaph & Hugo Holý

Foto: Marie Pracnová

Model: Golden

Makeup: Geen Pagliacci

Napsal: Grimlitz

 

 

 


SOUHLASÍM

Naše stránky používají cookies a podobné technologie, abychom vám mohli nabídnout co nejlepší uživatelskou zkušenost a obchodní sdělení šitá na míru. Dalším používáním našich stránek dáváte najevo, že s tímto souhlasíte.