Latexelfovo poslední dobrodružství

Část druhá

Hololatex

 

12. 11. 2018

Délka čtení: 3 min

 

Milí přátelé latexu,

přinášíme vám druhý díl naší zakroucené vánoční pohádky o Latexelfovi a jeho vynuceném posledním dobrodružství. Nezapomeňte si napřed přečíst první část a přejeme příjemný zážitek :)

 

 

Část druhá

 

 

Latexelf si upravil vlasy a naposled se zkontroloval v zrcadle. Nevypadalo to zle. Rukavice a punčochy s rudobílou točenicí představovaly dokonalou kamufláž pro zimní bojiště a legendární Démantové jehly smrti mu přidávaly deset bodů k pohybu, třicet bodů k charismatu, ale především mu ladily s obočím.

Latexelf se mírně pousmál na svůj obraz a vzpomněl si, jak tyto boty kdysi sebral z chladnoucí mrtvoly podivného démona, který uctíval ještě podivnějšího boha. Ztělesňoval rozkoš a přebytek a jmenoval se Slanešek nebo tak nějak. Ten bůh, samozřejmě. Latexelf v mládí nezjišťoval jména svých protivníků – jednalo se zpravidla o velmi krátkodobé známosti, tak nač se obtěžovat?

Kromě výše uvedeného na sobě neměl zhola nic, ale to bylo v pořádku. Latexelfovi nikdy nebyla zima, a pokud šlo o pohoršení, které budil mezi slušnými lidmi, považoval to za problém slušných lidí, nikoliv svůj. Přípravy byly téměř u konce, zbývalo už jen zašmátrat na dně botníku, najít pár silně sešlapaných střevíců a vytáhnout z nich dvě části... artefaktu.

Latexelf doufal, že už jej nikdy nebude muset použít, ale představa přemnožených skřítků rušících jeho klid a odpočinek byla příliš děsivá. Tak tedy ještě jednou a naposled... pomyslel si, zastrčil si oba drobné předměty za lem rukavic, otevřel dveře a vykročil do zimní noci. Čekalo ho sedmero hor a sedmero řek a mohl jen doufat, že budou seřazené hezky za sebou...

 

„Hej! Pssst!“ uslyšel Latexelf, sotva mu vesnice skřítků zmizela za prvním kopcem. Hlas vycházel z nedalekého houští pokrytého bílou sněhovou čepičkou. Navzdory spěchu se Latexelf rozhodl vydat na průzkum. Opatrně rozhrnul holé větve keřů a spatřil lišku chycenou v pytláckém oku.

„Nazdar,“ řekla liška.

„Ty mluvíš,“ konstatoval Latexelf.

„To je na delší vyprávění,“ řekla liška a mávla packou. „Každopádně, myslíš, že bys mi mohl trochu píchnout?“

„Není to past na zajíce?“ zeptal se Latexelf.

„No jo, no jo, jen se směj,“ zavrčela liška. „Tak co bude? Nemáš u sebe nůž? I když... jestli jo, tak nechci vědět, kde ho máš schovanej.“

„Nemám,“ odvětil Latexelf. Měl u sebe něco mnohem lepšího, ale přece to nebude vykládat na potkání.

„No a že bys mě třeba odvázal?“ nadhodila liška.

Latexelf udělal obličej. „Ty rukavice jsou ruční výroba,“ podotkl a ukázal lišce lesklé dlaně. „To musíš odlévat, měřit, počítat, lepit...“

„Děláš si ze mě...?“

„Nedělám, ještě bys mi je prokousla, ty potvoro ryšavá. Nejsem včerejší. Promiň, musím jít.“ Latexelf se otočil k odchodu.

„To snad není možný!“ zavyla liška. „Ty mě tu fakt necháš?“

„Zkus si tu nohu ukousat, prý to funguje,“ křikl Latexelf přes rameno a odhodlaně kráčel pryč. Čekala ho ještě dlouhá cesta.

 

* * *

 

TŘETÍ ČÁST

 

 

hololatex-latexelf.jpg

 

 

STÁHNOUT WALLPAPER

 

 

Design: Kameko Epitaph & Hugo Holý

Foto: Marie Pracnová

Model: Golden

Makeup: Geen Pagliacci

Napsal: Grimlitz

 

 

 


SOUHLASÍM

Naše stránky používají cookies a podobné technologie, abychom vám mohli nabídnout co nejlepší uživatelskou zkušenost a obchodní sdělení šitá na míru. Dalším používáním našich stránek dáváte najevo, že s tímto souhlasíte.