Latexelfovo poslední dobrodružství

Část pátá

Hololatex

 

10. 12. 2018

Délka čtení: 4 min

 

Milí přátelé latexu,

přinášíme vám pátý díl naší zakroucené vánoční pohádky o Latexelfovi a jeho vynuceném posledním dobrodružství. Nezapomeňte si přečíst předchozí části, pokud jste to ještě neudělali a přejeme příjemný zážitek :)

 

 

Část pátá

 

 

Latexelf procitl na kamenné podlaze. Zběžným pohledem zjistil, že se nachází v holé kobce bez jediného kousku vybavení. Chybělo dokonce i obligátní vědro a sláma. Dveře vypadaly tuze bytelně a osvětlení bylo zajištěno malým zamřížovaným okénkem umístěným u samého stropu. Až přijde noc, hladomorna se zřejmě ponoří do naprosté tmy, ale Latexelf se nemínil zdržet tak dlouho, aby si ten zážitek mohl vychutnat.

Pokusil se vstát a tu přišla první potíž. Zjistil, že mu svázali ruce za zády, a navíc mu nasadili obojek a připoutali ho krátkým řetězem ke stěně jako nějakého psa. Latexelf zkusil pohnout zápěstím, ale ten, kdo ho svazoval, dobře věděl, co dělá. Navzdory své vrozené odolnosti navíc Latexelf zjistil, že mu začíná být zima. Celé to bylo velmi, velmi mrzuté.

„Haló?“ vykřikl v naději, že přivolá nějakého žalářníka a vysvětlí mu, k jakému politováníhodnému omylu zde došlo. Co to říkal ten zbrojnoš s pláštěm? Něco o princezně? Latexelf nechtěl žádnou zatracenou princeznu. Chtěl jen vrátit ukradené dárky, hodit je skřítkům pod stromek, naložit se do vany a co nejrychleji na celou tuhle eskapádu zapomenout.

A hle, na chodbě se skutečně ozvaly tiché kroky! Latexelf nedočkavě zvedl hlavu, dveře se otevřely a v nich stanula... malá ryšavá liška.

„Ale ne,“ vydechl Latexelf.

„Ale jo,“ odvětila liška a zvedla poraněnou packu. „Kéž by tu byl někdo, kdo by přehryzal ty provazy, viď?“ dodala a škodolibě na něj vycenila tesáky.

„No, k tomu tehdy...“ začal Latexelf, ale liška si jen odfrkla a odešla.

O chvíli později na chodbě zaduněly další kroky a Latexelfa pojala nepříjemná předtucha.

„Hezké odpoledne přeji,“ pozdravil medvěd, když stanul ve dveřích.

„Nápodobně,“ povzdychl si Latexelf. „Budu hádat: kéž by tu byl někdo, kdy by vyrval ten řetěz te zdi, že ano?“

„Neřekl bych to lépe,“ zabručel medvěd skromně a rovněž odešel, napadaje na poraněnou tlapu.

Začínám mít pocit, že tenhle příběh skrývá jisté ponaučení, pomyslel si Latexelf nakvašeně.

„To je svatá pravda, panáčku,“ souhlasila babka s núší, která se znenadání objevila vedle něj. Latexelfa už to vlastně ani nepřekvapilo, jen si něco nevrle zamumlal pod vousy.

„Ty mně taky, mládenče zlatý,“ odtušila babička a zmizela jako pára.

Latexelf rozzuřeně zaryčel a začal sebou divoce zmítat. Řetěz chrastil jako rolničky.

„Tohle je zlej sen!“ zařval.

A vskutku byl!

Latexelf se probudil na kamenné podlaze. Zběžným pohledem zjistil, že se nachází v holé kobce bez jediného kousku vybavení. Chybělo dokonce i obligátní vědro a sláma. Dveře byly otevřené a stály v nich dvě postavy. Latexelf byl svázaný a přikovaný jako ve své noční můře, takže si nemohl promnout oči. Místo toho zuřivě zamrkal a zamžoural, aby mohl zaostřit a...

„Ale ne,“ vydechl.

„Ale jo,“ odvětila štíhlá zrzavá dívka.

„Hezké odpoledne přeji,“ dodal snědý vousatý obr.

Oba byli nazí až na...

„Docela mi seknou, ne?“ usmála se dívka a povytáhla si lemy rukavic s červenobílou točenicí.

„A nejsou pod nimi vidět jizvy,“ dodal obr, který měl na nohou Latexelfovy punčochy.

Ale kde je...? zděsil se Latexelf.

„Hledáš tohle, dobrý mládenče?“ zeptala se babička a strčila mu pod nos obě části... artefaktu.

„To ne. To nesmíš,“ hlesl Latexelf.

„A děkuji ti za boty. Budu se v nich vdávat!“ zachichotala se babka a byla pryč.

„Neee! Démantové jehly smrti neee!“ zakvílel Latexelf.

„Tak my už bychom asi pomalu šli...“ řekl obr.

„Měj se, hajzle,“ ušklíbla se dívka.

Dveře se s prásknutím zavřely a Latexelf osaměl ve svém ohromení.

Ano, tenhle příběh bezesporu skrýval jisté ponaučení.

„Nikomu nevěř,“ procedil Latexelf mezi zuby, zhluboka se nadechl...

… a rozezněl celou kobku jedním z nejpodivnějších válečných pokřiků na světě.

„Šestisetprocentní pružnoooooost!!!“

Latexelfovy šestkrát delší a šestkrát delší ruce se vysmekly z pout, smrštily se do původních rozměrů a rychlým pohybem prstů odepnuly řetěz z obojku. Původně si chtěl strhnout i ten, ale nakonec se rozhodl, že si jej zatím nechá. Přece nebude pobíhat po hradě nahý.

Dveře vydržely přesně jeden dobře mířený kopanec, při druhém se rozpadly na třísky. Latexelf vyšel do chodby. Byla tam naprostá tma, ale to mu nevadilo. Jeho planoucí oči mu svítily na cestu.

 

* * *

 

ČÁST ŠESTÁ

 

 

hololatex-latexelf.jpg

 

 

STÁHNOUT WALLPAPER

 

 

Design: Kameko Epitaph & Hugo Holý

Foto: Marie Pracnová

Model: Golden

Makeup: Geen Pagliacci

Napsal: Grimlitz

 

 

 


SOUHLASÍM

Naše stránky používají cookies a podobné technologie, abychom vám mohli nabídnout co nejlepší uživatelskou zkušenost a obchodní sdělení šitá na míru. Dalším používáním našich stránek dáváte najevo, že s tímto souhlasíte.