Latexelfovo poslední dobrodružství

Část sedmá

Hololatex

 

24. 12. 2018

Délka čtení: 5 min

 

Milí přátelé latexu,

přinášíme vám závěrečný díl naší zakroucené vánoční pohádky o Latexelfovi a jeho vynuceném posledním dobrodružství. Nezapomeňte si přečíst předchozí části, pokud jste to ještě neudělali a přejeme příjemný zážitek :)

 

 

Část sedmá

 

 

Ozvěna Latexelfova prohlášení ještě ani nedozněla a čaroděj se rozzářil jako sluníčko.

„Výborně!“ zvolal.

Latexelf se zastavil vpůli kroku s napřaženým mečem. „Cože?“

„Říkám výborně!“ vykřikl čaroděj. „Tudy prosím,“ dodal a ukázal na dveře do princezniných komnat.

„To je nějaký trik?“ zamračil se Latexelf.

„Ani v nejmenším!“ ujistil ho čaroděj. „Nemůžu se dočkat, až se jí zbavím!“

„Počkat... koho?“ zeptal se Latexelf zmateně.

Čaroděj mu věnoval zmučený pohled. „Princezny přece!“

„Už zase ta princezna!“ zaječel Latexelf. „Co se to tu děje?“

„Vždyť jsi říkal, že jsi tady pro to, co jsem ukradl,“ řekl čaroděj a v hlase mu zazněl zoufale prosebný tón. „Co jiného by to mohlo být než ona?“

„Dárky! Ukradl jsi dárky těm protivným trpajzlíkům z vesnice pod mým domem. Přinutili mě ty dárky vrátit, protože jinak přestanou kupovat moje zboží a začne jich být čím dál víc. Už takhle mě z nich bolí hlava!“ rozkřikl se Latexelf, ale hned se uklidnil. „Mimochodem, máš moc pěkný hrad, pane černokněžníku, a omlouvám se za těch pár... obětí.“

„Ty... cože?“ hlesl čaroděj. „Ty jsi tady kvůli...?“

„Dárkům. Ano,“ pokývl Latexelf přilbicí.

Čaroděj smutně svěsil hlavu.

„Abych nezapomněl, kde je ta liščí holka, medvěd a šílená babka?“ zeptal se Latexelf.

„Netuším, o čem mluvíš,“ odpověděl čaroděj sklesle, ale vzápětí se u rozsvítily oči. „Dárky jsou tvé, statečný hrdino!“ zvolal a pozvedl prst. „Ale! Dám ti je jenom s princeznou!“

„A co bych s ní dělal?“

„Vezmi si ji za ženu, staň se králem, co já vím!“ rozhodil čaroděj rukama. „Jenom mě jí zbav!“

Latexelf pečlivě zvážil možnosti.

„To je dobré, díky, vzal bych si jenom ty dárky, prosím.“

„S princeznou, nebo nic!“ zasyčel čaroděj a z dlaní mu začala stoupat pára. „Varuju tě, vládnu obrovskou mocí a proměním tě v prach, jestli...“

Něco se stalo. Vzduchem se mihla růžová šmouha, ozvalo se podivné gumové zapružení, brnění před čarodějem bylo náhle prázdné a s hlasitým rachotem se zhroutilo na podlahu. Upuštěný meč dopadl hned vedle.

Čaroděj za sebou zaslechl kovové klapnutí a rychle se otočil. Latexelf stál u dveří do princezniných komnat a bral za kliku. Vzápětí se vesele zasmál, když zjistil, že není zamčeno, vykročil... a praštil se o kouzelnou bariéru.

„A kdo je tohle?“ vykřikl dívčí hlas.

Latexelf, který se držel za naražený nos, zvedl zrak.

„Dobrý den,“ zahuhlal na princeznu a náhle vytřeštil oči. Místnost byla plná malých krabiček a poházených drobných předmětů. I ten svícen, který držela princezna připravený k hodu, byl na člověka příliš malý... „Sláva!“ vykřikl Latexelf. „Konečně jsem vás našel!“

„Mě?“ zeptala se princezna.

„Ne,“ odvětil Latexelf. „Malý moment, prosím,“ dodal, když ucítil, jak ho zezadu uchopila neviditelná chapadla síly.

„Já jsem tě varoval!“ zaduněl čarodějův hlas.

„Šestisetprocentní pružnooost!“

Latexelf v životě nebojoval tak, jako toho dne... především proto, že se nikdy neutkal s protivníkem, který ho nechtěl zabít, nýbrž polapit. Čaroděj mohl použít blesky a ohnivé koule, ale místo toho vyvolával další a další silová pole, a jakkoliv zdatně mezi nimi Latexelf kličkoval a využíval svých speciálních vlastností k tomu, aby vyklouzl z další a další pasti, nakonec skončil zahnaný do kouta a zmačkaný do malé krychle.

Čaroděj si jej přitáhl k sobě a chvíli s ním otáčel, než našel stranu, kde by bylo alespoň jedno Latexelfovo oko.

„Tohle by nebylo nutné, kdybys byl trochu ochotný spolupracovat,“ řekl zadýchaně a setřel si pot z čela. „Takže jak jsem říkal – princeznu a dárky, nebo nic!“

Oko sice plálo nenávistí, ale obsah krychle se mírně posunul tam a zpět.

„To bylo přikývnutí?“ otázal se čaroděj.

Opět ten samý pohyb.

„Výborně!“ zvolal čaroděj nadšeně a zrušil všechna silová pole. Latexelf sebou plácl na podlahu a pomalu se rozbalil, rozvinul a rozpletl do původního tvaru.

„Au,“ zaúpěl.

„Konečně!“ pokračoval čaroděj. „Dárky jsou tvé, Flexolfe, nebo jak se to jmenuješ, a princezna také! Ohó, já mám takovou radost, že tě ušetřím i cesty domů!“ Ve stěně se otevřel portál, za jehož mihotavým závojem Latexelf spatřil povědomou náves trpasličí vesnice.

„Inu, díky,“ zabručel, s námahou se zvedl ze země a doklopýtal ke dveřím do princezniných pokojů.

„Řekne mi někdo, co se tady děje?“ štěkla na něj Její Výsost.

„Jdeme domů,“ hlesl Latexelf vyčerpaně, došel k velkému šatníku a začal se v něm hrabat.

„Co to děláš? Ne! To jsou moje nejhezčí šaty!“ vykřikla princezna.

Latexelf si je nevybral kvůli jejich kráse, nýbrž praktičnosti. Udělal uzel na útlém živůtku, otočil šaty vzhůru nohama a použil širokou sukni jako pytel na ukradené dárky. Když je všechny posbíral, omluvně se usmál na princeznu a znaleckým okem si změřil její postavu. „Já ti to vynahradím,“ slíbil, zavázal sukni a hodil si šaty s dárky přes rameno. „Půjdeme?“

Když vešli do síně, našli čaroděje, jak klečí před dalším portálem, ze kterého na něj hledělo obrovské žluté oko. „Tohle jsme si nedomluvili, Pevecegore!“ zahřměl něčí zlověstný hlas.

„Raději nebudeme rušit,“ špitl Latexelf princezně. Po špičkách se doplížili k portálu do vesnice a prošli jím, aniž by se ohlédli.

 

* * *

 

„Musím uznat, že nejsou špatné,“ řekla Její Výsost a pohladila oslnivě lesklý materiál svých nových šatů.

„Že?“ řekl Latexelf s líným úsměvem a pohodlně se rozvalil ve vaně, oblečen do svých punčoch a rukavic a obut do Démantových jehel Smrti. Vše na něj čekalo v balíčku na zápraží, jen artefakt chyběl, což bylo poměrně děsivé, ale Latexelf se to rozhodl řešit až někdy jindy.

„A co teď?“ zeptal se princezna.

„Teď tě poprosím, jestli bys mi nenalila trochu vína,“ řekl Latexelf a ukázal na láhev stojící na stolku. „Bohužel tam nedosáhnu.“

„Ani se šestisetprocentní pružností?“ ušklíbla se Její Výsost.

Latexelfova paže se stáhla na polovinu běžné délky. „Ale ne! Co se to stalo?“ vykřikl s hraným zděšením.

Princezna cosi zabručela, ale podala mu sklenici a otevřela láhev.

„Konečně klid,“ povzdychl si Latexelf blaženě a ponořil se až po krk do mléčně bílé lázně. „Na poslední dobrodružství!“ zvolal a pozvedl sklenici k přípitku.

Někdo zaklepal na dveře.

 

KONEC?

 

 

hololatex-latexelf.jpg

 

 

STÁHNOUT WALLPAPER

 

 

Design: Kameko Epitaph & Hugo Holý

Foto: Marie Pracnová

Model: Golden

Makeup: Geen Pagliacci

Napsal: Grimlitz

 

 

 


SOUHLASÍM

Naše stránky používají cookies a podobné technologie, abychom vám mohli nabídnout co nejlepší uživatelskou zkušenost a obchodní sdělení šitá na míru. Dalším používáním našich stránek dáváte najevo, že s tímto souhlasíte.